Docela narychlo nás kontaktoval jeden z organizátorů akce „Letní slunovrat Archeoskanzenu Modrá“, jestli bychom za 2 týdny nebyli schopní udělat tavbu na této akci. Políčko v kalendáři 21. 6. 2025 zelo prázdnotou, takže jsem souhlasil. Kontaktoval jsem několik zkušených spolutavičů a Martin se Simonkou souhlasili, že se ke mě přidají.
Do Archeoskanzenu jsem dorazil již večer před akcí, na místě mě nejdříve přivítal Jarek Křivánek, jeden z hlavních organizátorů. Poté se mi představila asi desítka dalších fajnových lidí v dobovém oblečení a následně jsem dostal pivko na uvítanou. Ještě zbývalo trochu světla, tak jsem začal se stavbou spodní části pece. Při stavbě mi dělal společnost jeden netopýr (tedy alespoň myslím, že byl jeden, přecejen lítají docela rychle a světelné podmínky už taky nebyly ideální na rozpoznávání konkrétních jedinců). Spodní část pece jsem zakončoval už s nasazenou čelovkou. Zbytek stavby jsem nechal na další den a šel jsem se bavit s ostatními účastníky této akce, kteří se shlukovali u pípy s pivem.
V sobotu v 5 hodin ráno po chladné noci jsem jásal, že vidím slunce a těšil se, až se trochu ohřeju, protože jsem situaci trochu podcenil a vzal si pouze lehký letní spacáček, který mi při 8 °C nedopřával potřebného komfortu pro kvalitní spánek. Lehce po sedmé ranní dorazila dvojice Martin-Simonka, dostavili jsme vrchní část pece a začali vykuřovat okolí vysoušením.
Jako vsázku jsem zvolil téměř lokální rudu, pelosiderit nasbíraný v Hulíně. Tuto rudu jsme zkoušeli letos v květnu na železářském workshopu na Staré huti u Adamova. Na zmíněném worshopu jsme s touto rudou prováděli 2 experimenty.
1) se tavila čistá ruda, ale s velmi uzkou dyznou, která nestíhala pojmout veškerý vzduch z měchu a tím pádem se natáhl interval přikládání z obvyklých 4-6 minut na 10-15 minut, tedy se snížila rychlost spalování uhlí a tím pádem i globální teplota v peci. Ale výsledkem byla pěkná, měkčí ale pořád ještě kompaktní houba s větším množstvím strusky, která se při prvotním zhutnění vytlačila ven.
2) se do rudy přimíchalo 20% okují, ale použila se dyzna našich obvyklých rozměrů. Výsledkem byla kompaktní, velmi tvrdá, ocelová houba.
Zpátky k tavbě v Modré. S Jarkem jsem se dohodl, že se pokusíme lupu naseknout a z toho důvodu jsem zvolil „měkčí“ variantu a k rudě jsme přimíchali pouze 1 kg okují, což odpovídá 6% okují ve směsi.
Tavba probíhala v celku poklidně a normálně. Jen v první části tavby upadla spodní část dyzny. Jelikož horní část držela dobře a nic nebránilo v průchodu vzduchu do pece, nevěnoval jsem tomuto „poškození“ velkou pozornost. V jeden moment nám začal hořet trávník před pecí, což způsobila „samoodpíchlá“ supertekutá struska, která protekla skrze nějakou prasklinu ve spodní části štítku. Až po poslední vsázce během vyhořívání pece v závěru tavby musel být proveden „standardní“ odpich strusky. Tento odpich vytvořil struskové jezero pod pecí a jakmile Martin uviděl toto množství strusky, tak vznesl obavu aby tam zůstalo alespoň nějaké železo. A nebyl svým strašením daleko od pravdy. Po vylomení štítku jsem ve zbytcích žhavého uhlí viděl několik ohnisek se železem. Houba byla rozesetá po celé nístěji. Vybral jsem z pece několik menších kusů, o kterých šlo říci, že obsahují alespoň trochu železa. Tyto kousky měli dohromady cca 1kg. Z nich byl jeden dominantní, měl hmotnost cca 0,5 kg, tento kus byl hodně tvrdý, kompaktní a předpokládám, že byl silně nauhličený a asi jako jedinný stál za nějaké další zpracování. Ostatní zbytky obsahovaly spoustu strusky a vměstků uhlí.
Během tavby jsem si nepřipouštěl jakýkoliv neúspěch a s naprostou jistotou jsem věděl, že výjde krásná houba a všichni se budou klanět před naším umem raně středověkých hutníků. Ale chyba lávky. I po tolika tavbách (+- 100) se mám co učit a stále mě proces přímé výroby železa může něčím překvapit.
Kde se stala chyba?
V první moment jsem usuzoval, že zabíják této tavby byla napůl upadená dyzna, která mohla rozptýlit vháněný vzduch a tím pádem vytvořit několik ohnisek vznikajících železných hub. Také proto, že dyznu vyráběl Martin a já jsem na něj mohl hodit vinu. Po hlubším dumáním, jsem ale usoudil, že hlavní problém byl jinde, protože jsme již v minulosti absolvovali úspěšné tavby i téměř bez dyzny. Od Domika Tally jsem nejednou slyšel teorii, že příliš tekutá struska, respektive nízká teplota tání strusky může zabraňovat úspěšné redukci a tento problém se objevuje i u moderních vysokých pecí. Této teorii by odpovídal i fakt, proč nám tato ruda fungovala čistá s titěrnou uzoučkou dyzničkou na Staré huti a nyní nám vyšel jakýsi pidiškvarek s naší standardní velkou dyznou a ještě se vsázkou nabohacenou okujemi. Pokud je tato teorie správná, stačí snížit závaží na měchu a tím snížit teplotu v peci, nebo zvýšit poměr okují ve vsázce a tím zvýšit teplotu tání strusky. Tuto rudu budeme tavit i na následující akci v Miroslavi, kde bychom si mohli tuto teorii potvrdit.