Letošní sezónu jsme zakončili v Kovozoo ve Starém Městě u Uherského Hradiště na akci s názvem „UMĚNÍ a ŘEMESLO v KOVOZOO“, která navázala na loňský úspěšný druhý ročník.
Organizátoři si přáli během soboty dvě tavby tak, abychom obě stihli do 17:00. To znamenalo postavit pec už v pátek odpoledne potažmo večer a z bezpečnostních důvodů v ní topit celou noc, abychom mohli v sobotu ráno okamžitě začít s první tavbou.
A tak jsme i udělali. Na místo jsme se dostali s Martinem a Radkem před pátou hodinou odpolední, kdy jsme se potkali před areálem Kovozoo s manželi Sousedíkovými, kteří jsou víceméně hlavní organizátoři a zakladatelé této akce. V areálu mají krásné muzeum kovářství a provozují zde zážitkovou kovárnu.
Po úvodním přivítaní a welcome drinku ve formě štamprle jihomoravské slivovice, jsme se pustili do stavby šachtové pece. Bohužel z loňské pece nezbylo vůbec nic (návštěvníci Kovozoo jí dali hodně zabrat, takže byla kompletně odklizena), tak jsme museli pec postavit kompletně novou. Míša Sousedíková vše dobře zdokumentovala a sestříhala video, které můžete shlédnout zde: https://www.facebook.com/reel/891886836333919
Bohužel tento večer byla nějaká špatná konstelace hvězd a během vysoušení pece nám praskla dyzna, opravili jsme ji a praskla podruhé. Zachránit už znovu nešla, tak jsme vymodelovali novou, do jílu jsme namíchali tentokrát hodně písku a doufali, že jsme tím problém vyřešili. Noc dyzna již vydržela, ale ještě se k ní o pár řádků níže vrátíme.
Jakmile byla pec kompletně zazděná, udělali jsme si nad ní kokorské špekáčky a koukali, jak se nám v peci tvoří dlouhé praskliny, které měli v některých místech i 2 cm šířku. Tyto praskliny jsme zamázli sprašovou hlínou nakopanou přímo v areálu Kovozoo a modlili se ke svatému Arahutovi a bohu Peciválovi, aby pec vydržela obě sobotní tavby.
Po opravách a večeři jsme se uložili ke „spánku“. Já jsem neodmítl měkkou matraci přichystanou v muzeu, Martin i Radek si ustlali na lavičkách u pece se záminkou, že v ní budou celou noc topit.
Ráno jsem vstal kolem 6. hodiny a po areálu se již procházely sympatické slečny z organizačního týmu, které opatrně našlapovaly kolem pece, aby nevzbudily mé spoluhutníky, kteří nevypadali vůbec odpočatě. Později se mi svěřili, že ještě několikrát opravovali pec a místní kohout rozhodně nekokrhá za svítání, ale mnohem dříve.
Kolem osmé hodiny ranní dorazila se svým týmem zlínských muzejníků Andrea Dovicová a rozbalily svůj stánek nabytý informacemi o železe.
Chvíli na to jsme začali s ostrým předehřevem a v tento okamžik dva muzejní stánkaři (Lucka a Karel) opustili svoji pozici ve stánku a emigrovali k naší peci, kde je to o něco akčnější.
Když jsem kontroloval teplotu pece, zda je již dostatečně předehřátá, tak jsem objevil, že dyzna je opět ulomená nebo spíše natavená a zohlá. Bohužel v tento okamžik už opravit nešla, takže jsme ulomený kus zatloukli hloběji do pece aby neclonila vháněnému vzduchu a zbytek tavby probíhal bez dyzny.
Tavba probíhala hladce, ale oproti očekávání trochu zrychleně. Pec spotřebovala lopatku uhlí se vsázkou průměrně za 3 minuty oproti našim standartním 5 minutám. To bylo pravděpodobně způsobeno absencí dyzny, která zvedá odpor vstupujícího vzduchu, jak v době dmychu, tak v době natahování měchu a samovolného nasávání vzduchu vlivem přirozeného tahu pece.
Při první tavbě byl vsázen pelosiderit z Ostrožské Nové Vsi říznutý okujemi. Během tavby nebyl proveden jediný odpich strusky. Strusku jsme odpíchli pouze před závěrečným vytažením houby.
Vytahování houby z pece se zhostil Martin a já s Radkem jsme houbu stloukali na špalku. Proběhl i pokus o naseknutí, ale bohužel už pozdě, houba byla studená a na place byl k dispozici pouze jeden přitloukač. Vytažená houba byla poměrně hodně nauhličená a její hmotnost činila 3,3 kg.
Po zbouchání houby jsme rychle zazdili pec a začali vysoušet štítek na druhou tavbu. Obvykle vytvarování dyzny necháváme na ženském osazenstvu a z toho důvodu jsme přisuzovali její opakované zborcení, právě tomu, že jsem dyznu vyráběl a opakovaně opravoval já. Abychom si tuto teorii potvrdili, pro druhou tavbu tvarovala dyznu Lucka.
Jelikož jsem věděl, že mám přibližně hodinu až dvě než bude štítek vyschlý, šel jsem se s rodinkou, která doběhla těsně před vytažením první houby, poflakovat po areálu kovozoo. Po návratu jsem zkontroloval dyznu, která opět upadla a tím se naše teorie, že by dyznu měli stavět pouze jedinci s chromozomy XX nepotvrdila. Dyznu jsem tedy opravil a tento opravený kus vydržel až do konce druhé tavby.
Během vysoušení pece stín vrhaný stromy odcestoval někam daleko mimo dosah obsluhy pece, a na obloze nebyl jediný mráček, takže jsme se po celou dobu druhé tavby smažili na přímém slunci.
Při druhé tavbě jsme vsázeli trnavský pelosiderit s okujemi. Rychlost tavby byla tentokrát klasických 5 minut na lopatku. Během tavby jsme provedli čtyři odpichy strusky, respektive jsme udělali pouze jeden odpich. Následně stačilo pouze lopatou vyhrnout okolí odpichového otvoru a nahromaděná struska samovolně vytekla. Struska byla hodně tekutá, takřka vodová. Tentokrát jsme si na závěr tavby přizvali jednoho z nejšikovnějších kovářů, Petra Čecha, aby nás bylo na závěrečné bouchání víc a celkově, aby bylo závěrečné finále efektivnější. Druhá houba byla výrazně těžší (4,8 kg), pocitově měkčí, tedy méně nauhličená. A závěr tavby byl zakončen poměrně zdařilým násekem.
Závěrem
Prvotní problémy praskající pece během vysoušení bych přiřadil faktu, že jsme přimíchávali do stavebního jílu místní písek, který byl po deštivém období ještě mokrý a celkově jsme tedy stavěli z vlhčího materiálu než obvykle. Tu samou příčinu bych viděl i
u praskajících dyzen.
Všechny překvapující rychlost první tavby, byla způsobena absencí dyzny, což se potvrdilo během druhé tavby, kdy jsme měli dyznu standartní a rychlost tavby také.
Úplným závěrem bych chtěl poděkovat Míši Sousedíkové a Martinu Zemánkovi za super fotky, které jsem zde použil.